Globální finanční krize a následný ekonomický útlum vyvolaly diskuse o tom, jaký typ kapitalismu je „nejlepší“. To znamená, jaký nejvíce podporuje růst, nebo zvyšuje bohatství a blahobyt společnosti. Před volbami v USA se tomuto tématu věnovali i Mitt Romney a Barack Obama, když první podporoval tradiční konkurenci a riskování a druhý posun směrem k severské demokracii s větší mírou přerozdělení. Oba systémy přitom v minulých 60 letech vytvořily prosperující společnosti s podobnými tempy růstu. Stále však u nich nalezneme významné rozdíly:
Spojené státy jsou bohatší než Dánsko, Finsko a Švédsko, jsou také vnímány jako inovativnější ekonomika. Stály v čele významných technologických posunů, což je důsledkem jejich podnikatelského prostředí a obecně delší pracovní doby, kratších dovolených a menší averze k riziku. Severské systémy mají pevnější sociální sítě a stát blahobytu. Jejich úspěch ukazuje, že je možné dosáhnout prosperity bez toho, aby se vzdaly sociální podpory a relativně egalitářské struktury společnosti. Navíc mohou i přes relativně nižší průměrné příjmy dosahovat vyššího blahobytu. Pokud tomu tak ale je, proč všichni nevytvoří podobný severský systém? Nebo obecněji: Můžeme mít v současném propojeném světě všichni stejný typ kapitalismu a zejména kombinaci jeho dynamické formy s egalitářstvím a významným sociálním prvkem?
Náš poslední výzkum ukazuje, že ve vzájemně propojeném světě jsou navzájem propojena i rozhodnutí jednotlivých zemí týkající se ekonomicko-sociálního systému. To je dáno vzájemným obchodem a produktovou specializací, které vyžadují určité institucionální nastavení. Ve světové ekonomice pak může být dosaženo asymetrické rovnováhy. Některé země si totiž vyberou „liberální“ směr, který jim zajišťuje jejich komparativní výhodu. Jiné zase preferují více koordinace a podpory. To jim pak umožní jinou specializaci. Mezinárodní vazby navíc fungují i na technologické úrovni.
Technologicky nejpokročilejší země tak posouvají hranice v této oblasti i u jiných zemí, které čerpají z jejich inovací. Technologický pokrok přitom vyžaduje takový motivační systém, který ve společnosti zvyšuje nerovnost a chudobu (slabší sociální sítě). Země, které se zaměřují na tento pokrok, tak obvykle volí liberálnější systém s vysoce konkurenčním kapitalismem, slabou sociální sítí a velkými příjmovými nerovnostmi. Země, které jsou příjemci technologií, pak jdou cestou „plyšového“ kapitalismu, který je nejlepší reakcí na pokrok jiných zemí a který jim zajišťuje větší blahobyt.
Jak bylo naznačeno, v dlouhém období dosahují oba typy kapitalismu stejného tempa růstu. Plyšový kapitalismus sice nevede k tak velkému celkovému bohatství, může ale zajišťovat vyšší blahobyt. Intuitivně bychom se tak mohli domnívat, že pro všechny země by bylo nejlepší přijmout severský systém. Všichni tak ale učinit nemohou. Například pro Spojené státy není možné, aby přešly z velmi konkurenčního prostředí na plyšový kapitalismus. A kdyby tak učinily, snížilo by to růst v celé globální ekonomice, protože by již neexistovaly pozitivní technologické externality, které jí Spojené státy poskytují. Ve vzájemně propojeném světě je dokonce možné, že tvrdý americký kapitalismus umožňuje jiným zemím budovat kapitalismus plyšový.
(Zdroj: Choosing your own capitalism in a globalised world?, Daron Acemoglu, James A Robinson, Thierry Verdier, VOX)