Dramatický růst zájmu o plyn z nekonvenčních ložisek, který zcela transformoval americkou energetiku, trápí zemědělce a ochránce životního prostředí v Evropě, Spojených státech i v Austrálii. A horké chvilky v následujících letech připraví také zákonodárcům, kteří čelí tlaku veřejnosti na přísnou regulaci dosud volně bujícího odvětví.
Postoj parlamentů a vlád se země od země liší, pokaždé jde ale o stejné dilema. Na jedné straně lze na plyn z břidlic či uhelných ložisek pohlížet jako na levný a lokálně dostupný zdroj relativně čisté (produkující málo CO2) energie, který v řadě zemí sníží závislost na nepříliš spolehlivých a drahých zahraničních dodavatelích, a navíc vytvoří tolik potřebná nová pracovní místa a pomůže ekonomice. Na druhé straně těžba nekonvenčního plynu znepokojuje kvůli nepředvídatelným dopadům na ekosystém, hlavně kvůli otřesům půdy a znečištění podzemních vod.
Ve Spojených státech začala těžba nejdříve a prakticky bez jakéhokoli zvláštního regulatorního rámce. Nekonvenční plyn v USA nyní pokrývá dvě pětiny poptávky a celkově Spojené státy denně vytěží o 85 milionů kubických metrů suroviny více, než spotřebují. Při současném tempu spotřeby mají USA zásoby plynu na nejméně sto let. To se odráží na jeho ceně, která je čtvrtinová oproti situaci před pěti lety. Nedůvěřivý postoj veřejnosti nicméně administrativu prezidenta Obamy přinutil začít prosazovat legislativy, která má takzvané praktiky těžařů zprůhlednit. Spor se vede hlavně o tzv. frakování, tedy hydraulické štěpení horniny. Tuny chemicky obohacené vody se při něm pod tlakem vhánějí do podzemních vrtů, ve kterých naruší strukturu břidlice či jiné horniny a uvolní „lapený“ plyn. Podle kritiků by látky jako benzen, olovo nebo toluen, mohly kontaminovat podzemní vody. Těžaři poukazují na to, že ložiska plynu se nacházejí v hloubkách okolo 1,5 km, zatímco zásoby pitné vody leží maximálně 500 metrů pod zemí.
Washington chce uzákonit povinnost těžebních firem zveřejňovat kompletní složení použitých chemikálií a zabránit jejich prosakování do půdy a podzemních vod, k čemuž došlo například ve Wyomingu. Ještě přísněji se k těžbě staví některé státy. Vermont v dubnu jako první těžbu břidličného plynu zcela zakázal, byť jen symbolicky. Sám totiž žádná ložiska zemního plynu nemá. Již dříve ale vyhlásily moratorium na frakování kvůli ekologickým obavám New York a Maryland. Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) zatím dokumentovala jediný případ znečištění vody, a to z raných dob frakování v roce 1987. Nyní vyšetřuje druhý podobný nález ve Wyomingu. Předběžný závěr EPA však úřady státu ostře kritizovaly a někteří experti se domnívají, že agentura mohla kontaminaci způsobit sama svými monitorovacími vrty.
Kvůli obavám z kontaminace pitné vody, ale také například z podpovrchových explozí již došlo k zákazu těžby břidlicového plynu ve Francii a Bulharsku. Tyto země spolu s Německem zavedly také moratorium na další průzkumné vrty. Znepokojení budí možná těžba břidlicových plynů také v Rakousku, kde se zásoby nacházejí kousek od hranic s Českou republikou. Pozitivně se k možné těžbě nekonvenčních plynů staví naopak Polsko. Budoucnost břidlicového plynu vypadá nadějně také ve Velké Británii.
V dubnu zveřejněná zpráva britských vládních expertů frakování podpořila. Londýn by tak mohl zrušit roční moratorium na průzkum a těžbu plynu v zemi, čímž by se Británii otevřela možnost stát se jedním největších světových producentů plynu. Těžařská firma Cuadrilla odhaduje zásoby plynu ve své zkoumané oblasti v severozápadní Anglii na 5,6 bilionu metrů krychlových, což by Británii stačilo na zhruba 60 let současné spotřeby. Ekologové z Greenpeace ke zprávě expertů prohlásili, že podpora hydraulickému štěpení by mohla ohrozit plány na odklon od fosilních paliv. Konfederace britského průmyslu naopak poukazuje na to, že nové zdroje plynu, při jehož spalování uniká na jednotku energie výrazně méně oxidu uhličitého než z uhlí nebo ropy, přispěje ke splnění vládních cílů ve snižování emisí a navíc vytvoří velké množství pracovních míst. Na rozdíl od mohutně subvencovaných obnovitelných zdrojů navíc těžba plynu žádné peníze od vlády nepotřebuje a naopak je bude na daních přinášet.
Ani česká legislativa zatím není připravena na technicky náročné průzkumy. Z tohoto důvodu se ministr životního prostředí Tomáš Chalupa rozhodl, že zablokuje žádosti těžařů, kteří chtějí zkoumat potenciální naleziště břidlicového plynu v Česku. Moratorium by mělo trvat několik let. Skupina senátorů z ODS a ČSSD minulý týden přichystala zákon, který by měl zakázat využívání metody hydraulického štěpení při těžbě břidlicového plynu. Pod návrh se podepsali berounský senátor Jiří Oberfalzer (ODS) a trutnovský Pavel Trpák (ČSSD), v jejichž regionech se o těžbě uvažuje. Přijetí normy podpořila koalice Stop HF, která již proti těžbě břidlicového plynu na Náchodsku sepsala petici.
V Austrálii začal plynárenský boom těžbou z klasických podmořských ložisek v Indickém oceánu. Průzkumníci nyní houfně míří do Qeenslandu a Nového Jižního Walesu na východě kontinentu, kde se nachází významné zásoby plynu uvězněného v uhelných slojích. Za posledních sedm let se těžba „uhelného“ plynu zvýšila víc jak dvacetinásobně s tím a nyní pokrývá třetinu spotřeby východní Austrálie. Do roku 2020 by země mohla předstihnout Katar na pozici největšího vývozce zkapalněného plynu.
Do nových projektů těžby, přepravy a zkapalňování plynu má v následujících pěti letech přitéct 175 mld. USD investic, z čehož 40 % připadne na plyn z uhelných ložisek. Ta se nacházejí pod farmářskou půdou a hustě zalidněnými městy, kde bydlí většina obyvatel kontinentu. Aktivity těžařů v Qeenslandu už vyvolaly tisícové demonstrace, hlavně kvůli obavám z poklesu vodní hladiny ve vodonosné vrstvě půdy, což je na druhém nejsušším kontinentu světa (po Antarktidě) pochopitelné. Nechuť vůči plynu mají i farmáři - kvůli strachu ze znečištění vody využívané na zavlažování. Těžaři jsou povinni vodu vháněnou do hornin při frakování čistit. Poté ji poskytují k zavlažování.
Skeptickým farmářům také vadí, že na plynovém boomu osobně příliš nevydělají. Zemědělci vlastní jen povrchovou vrstvu půdy, vše pod ní patří státu. Společnosti s licencemi mají sice povinnost majitelům pozemků vyplatit kompenzaci, ale na vrtání jejich povolení nepotřebují. Hodnota kompenzace kolísá, od nadnárodního koncernu mohou farmáři za vrt dostat kolem 5000 USD. Federální vláda pověřila vědeckou komisi studiem dopadů vrtných prací na vodní zdroje. Výraznější omezování těžby však pravděpodobné není. Lákadlu nových pracovních míst, příjmů z prodeje licencí a další peněz ze zdanění těžby se odolává těžko.
(Zdroje: The Economist, HN, E15, Euractiv)