Po vypuknutí krize v eurozóně bylo možné slyšet mnoho hlasů, které tvrdily následující: „My jsme vám to říkali, celé to byl špatný nápad.“ Eurozóna podle nich není optimální měnovou oblastí, což znamená, že náklady společné měny převyšují její přínosy. Až do roku 2008 to vypadalo, že vše je v pořádku, skutečným testem ale byla zmíněná krize. A euro tímto testem neprošlo, protože se naplnily předpovědi ekonomických učebnic: Jestliže se vzdáte vlastní měny, ztratíte stabilizační nástroj a pokud přijde dlouhá krize, pak jediné východisko představuje pokles cen a mezd. To je ovšem bolestivý a neefektivní proces. Paul Krugman v této souvislosti porovnává současný vývoj v Irsku s vývojem v Thajsku během asijské krize. Zatímco asijským zemím se povedlo dosáhnout relativně rychlého oživení, Irsku se to nedaří (a Řecko se na cestu oživení ještě ani nedostalo).
Podobná tvrzení se zdají být dobře podložená, přesto jsem ale poněkud skeptický k tomu, že euro bylo takovým omylem a že život bez něho by byl lepší. Musíme se totiž ptát i na to, kde by byly země jako Řecko, Irsko či Španělsko, kdyby do eurozóny nikdy nevstoupily? Co by pro ně udělaly jejich měny před krizí a po ní? Nejpřesnější odpověď na tyto otázky najdeme při pohledu na podobné příklady. Ještě předtím bych ale rád zdůraznil, že není pochyb o tom, že vnitřní devalvace, tedy pokles cen a mezd, znamená bolestivý proces a oslabení kurzu je mnohem rychlejší způsob, jak změnit relativní ceny. A souhlasím i s tím, že eurozóna je skupinou zemí, které se nalézají hluboko pod svým potenciálem. Tento stav nastal v důsledku zanedbaných reforem, nekompetentního vedení a příliš pasivní centrální banky. Uvedené faktory mají za důsledek, že před krizí i po ní se dosažený růst pohyboval pod růstem potenciálním.
Jádro věci tkví v tom, že na seznamu problémů, kterým eurozóna čelí, možná euro není na prvním místě. Devalvace by mohla oživení pomoci, její efekt by byl ale nejistý a možná i malý. Když například porovnáváme Irsko a Thajsko, musíme si uvědomit, jak problematické je srovnání zemí s tak rozdílnými příjmy na hlavu. Jen těžko si představíme, že by Irsko dosahovalo podobného růstu jako Thajsko, protože irský produkt na hlavu je podobný, jako je tomu v Německu či v USA. Najít lepší porovnání je těžké, protože vyspělé země obvykle nemají pevný kurz, ani nevyužívají masivní devalvace.
Přesto si můžeme vzpomenout na to, že evropské země procházely krizí i v letech 1991–1993. Tato krize vedla ke zhroucení systému pevných kurzů a je to nejlepší porovnání, které máme pro případ odchodu nějaké země z eurozóny. Následující graf ukazuje vývoj HDP v jednotlivých zemích od roku 1990 do roku 2000:
Přerušovanou čarou jsou vyznačeny země, které se rozhodly pro devalvaci měny. Ostatní se rozhodly pro zachování pevného kurzu (vyznačeny jsou plnou čarou). Z grafu vidíme, že systematický rozdíl mezi oběma skupinami nenajdeme. Rozdíly v růstu nevykazují vysokou korelaci s tím, zda daná země využila depreciace kurzu či zda ponechala pevný kurz. Je možné, že ty, které devalvovaly, tak musely učinit. I tak je ovšem pozoruhodné, jak podobný je vývoj HDP u všech zemí.
Porovnat můžeme i vývoj během poslední krize ve Španělsku a Velké Británii. Jde o velké ekonomiky, v obou před krizí probíhal boom na trhu s bydlením. Velká Británie nechala svou měnu během krize oslabit, Španělsko tak učinit nemohlo. První z těchto zemí by měla více těžit z růstu exportů, ale data ukazují, že španělské exporty rostly rychleji. Ani taková úvaha není dokonalým testem toho, zda by byl život bez eura jednodušší. Ukazuje však, že tvrzení o tom, že euro je omyl, nejsou zase tak nezpochybnitelná.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD