Spojené státy vděčí za polovinu růstu populace v posledních 45 letech přistěhovalcům. Za tu dobu se počet obyvatel zvýšil o 60 % na víc než 310 milionů. Klíčovým momentem byl zákon Hart-Cellar Act, který zrušil sto let trvající diskriminaci vůči imigrantům z jiných než severoevropských a západoevropských zemí. Podle sčítacího úřadu je dnes každý pátý Američan občanem z první, nebo druhé přistěhovalecké generace.
Od roku 1965 japonská populace narostla o 30 % na 128 milionů lidí. Podle tamních statistiků se na růstu migranti podíleli jen dvěma miliony lidí. Japonsko je dnes po milionářském Monaku „nejstarším“ národem na světě (podle mediánového věku) a má jednu z nejnižších porodností. Země vymírá a proces bude stále zrychlovat. Do padesáti let by měla přijít o třetinu obyvatelstva. Zpráva OSN z roku 2001 zjistila, že Japonsko by potřebovalo průměrný příliv 609 tisíc imigrantů ročně až do roku 2050, aby si zachovalo stávající podíl obyvatelstva v produktivním věku.
Stejnému problému bude čelit Itálie, Řecko, Německo nebo Jižní Korea. Rozdíl oproti Spojeným státem spočívá hlavně v imigrační politice.
„Země s historií přistěhovaleckých vln mají zpravidla mladší populaci,“ tvrdí Jacob Kirkegaard z Petersonovoa institutu pro mezinárodní ekonomii. Ještě důležitější souvislost vidí mezi imigrační politikou a porodností. V zemích s liberálnějšími přistěhovaleckými zákony se rodí víc dětí.
To má enormní dopad na zdraví ekonomiky a kvalitu života. „Stárnutí populace přináší pokles počtu práceschopného obyvatelstva, snižuje potenciál hospodářského růstu. Velký problém také představuje pro sociální výdaje,“ říká Kirkegaard. Přistěhovalci přichází v nejlepších letech, mají celou kariéru před sebou. Vydělávají, utrácí a platí daně. Pomáhají tak látat díry ve státním rozpočtu a posilovat spotřebitelskou poptávku.
S demografickou časovanou bombou, která ohrožuje stabilitu penzijních a zdravotních systémů, se musí potýkat řada zemí od severní Ameriky přes Evropu až po asijsko-pacifický region. Všude s dalekosáhlými následky pro pracovní trh a důchodovou legislativu.
Podle údajů shromažďovaných Evropskou komisí státy nejen zvyšují minimální věkovou hranici pro odchod do důchodu, ale zavádějí také legislativní pojistky svazující výši starobních dávek s očekávanými demografickými posuny, například s dosaženým věkem při odchodu na penzi.
Reakce se také liší stát od státu. Země jako Itálie a Německo přistěhovaleckou politiku liberalizovaly, a to nejen v důsledku rozšíření EU a otevření hranic pro volný pohyb pracovních sil. Na druhé straně státy jako Japonsko nebo Jižní Korea postoj k přistěhovalcům téměř nezměnily.
Ze statistik OECD za roky 2000-2010 vyplývá, že příliv migrantů do Japonska a Jižní Koreje vzrostl o nepatrná 0,3 %, resp. 2,2 %. U Itálie, Španělska a Velké Británie došlo k nárůstům v rozmezí 200 až 400 %. Itálie v posledních letech dokonce v čisté migraci předstihla Spojené státy a je mezi prvními 25 v celosvětovém žebříčku.
Podle odborníků si některé členské státy EU uvědomují, že potřebují omladit pracovní sílu a že přistěhovalci jsou jednou z cest. Imigrační politiku je ale třeba budovat s předem připravenou dlouhodobou koncepcí. Třeba proto, že druhá generace nově příchozích se často přizpůsobuje lokálním zvykům, což znamená menší rodiny. V důsledku je třeba přilákat další vlnu.
Většina zemí potřebuje strategičtější přístup k přistěhovalectví, který by zajistil příliv vysoce kvalifikovaných pracovníků a zároveň se přizpůsoboval aktuálním trendům na pracovním trhu, myslí si Kirkegaard. V tomto ohledu vyzdvihuje Spojené státy a Kanadu. Američtí statistici zjistili, že ze skupiny lidí s alespoň bakalářským stupněm vzdělání má 46 % lidí narozených v zahraničí diplom v technickém oboru. U rodilých Američanů to bylo jen 33 %.
Kanada a Austrálie zavedly bodový systém zohledňující věk, vzdělání, mateřský jazyk a další faktory, který pomáhá při rozhodování o udělení povolení k pobytu. Australské úřady také zohledňují, jestli má uchazeč už zajištěné pracovní místo.
Změna struktury a velikosti pracovní síly trvá celou generaci a vytvoření a implementace úspěšné politiky není žádná hračka. „Hodně lidí si myslí, že tohle téma nevyžaduje debatu, že ti, kteří vstřícnou imigrační politiku nepraktikují, jsou blázni. Překonání kulturních problémů však může trvat delší dobu. Při přílišném povolení vláda riskuje prudkou reakci veřejnosti,“ poukazuje na možná úskalí Madeleine Sumption z amerického Institutu migrační politiky.
Jako negativní příklad uvádí vlnu nekvalifikovaných pracovníků ze střední Evropy, která pro rozšíření EU zasáhla Velkou Británii. Podíl přistěhovalců se v zemi rychle zvýšil ze 7 na 12 procent. Britové začali mít pocit, že vláda nemá situaci pod kontrolou.
Také je dopředu těžké odhadnout, jak která iniciativa dopadne. Indové v Británii zapadli mnohem lépe než Pákistánci. Indonésané nemají téměř žádné problémy se zdomácněním v Nizozemí. Špatné zkušenosti má naopak severní Evropa s Marokánci.
(Zdroje: US Census Bureau, Evropská komise, CNBC)