Snaha uchopit současné problémy s dluhem do rámce typu „nedělejme dluhy a bude nám fajn“, je pravděpodobně posunem z bláta do louže. Pokusím se vysvětlit proč.
1. Jak jsme začali šetřit: Představme si velmi jednoduchou ekonomiku – vesnice někde v horském údolí. Celkový produkt je tam 100 a všichni jsou šťastni, ani nepotřebují, aby produkt rostl. Najednou se jim ale začne zdát, že příští rok bude hůř a začnou šetřit. Jeden si koupí méně od druhého a najednou všichni zjistí, že strkají peníze pod polštář. Vydělávali a pracovali by přitom rádi jako dříve, poptávka po jejich práci ale klesla a práce je méně. O to více začnou spořit (strkat další peníze pod polštář) a problém se prohlubuje.
2. ... jak najednou nebylo z čeho šetřit: Navíc už ani nikdo nechodí za sousedem, ať mu půjčí na koně, pluh, kravku… Nikdo totiž investovat nechce, protože by sice zvýšil svou budoucí výrobní kapacitu, ale ta je mu na nic – není poptávka. Produkt tak postupně klesne na 50, lidé pracují polovinu doby, než by chtěli, mají poloviční příjmy, než by chtěli, a úspory zdaleka ne tak vysoké, jako plánovali. Dlouhá léta se tato vesnice drží v této „částečné rovnováze“, která nikomu nevyhovuje. Když někdo začne snižovat cenu své práce a produkce, začne ještě více spořit, protože se bojí ještě větší chudoby.
3. ... jak jsme mohli začít šetřit kvůli tomu, že jsme začali utrácet: Až se obecní rada rozhodně, že si půjčí peníze zpod polštářů a začne stavět novou polňačku do lesa, opraví hospodu na návsi a vysází alej jabloní. Učiní tak, práce je více, lidé se začnou cítit lépe a sami začnou více utrácet. Lepší náladu jim nezkazí ani to, že pár let musí platit daň, takže jejich celkový disponibilní příjem je jen 90 a ne 100, hlavně že je práce a příjem není 50.
Samozřejmě, že uvedené je zjednodušené, poslední odstavec pak je dokonce idealistický; jako propagátor teorie fiskálně-monetárních kurvítek jsem si toho dobře vědom. Princip má ale s realitou velkou podobnost - pointa je v tom, že v globální ekonomice chybí poptávka. To může být jev cyklický, nebo chronický. Ony tři body pak jsou mimo jiné ukázkou toho, jak deficit poptávky může načas vykrýt dluh a díky mu za to. Pokud je ale problém chronický, čistý efekt dluhu bude klidně záporný.
Domnívám se, že čelíme zejména chronickému problému. Na čas bylo tedy deficit poptávky možné vyplnit tím, že peníze z pod polštářů rozpoptávala vláda, někdy pochybným způsobem. Podobně fungoval americký spotřebitel, který rozhýbal zejména čínské úspory. Podobně fungovala periferie, která rozhýbala úspory německé. I zde jsme ale v podstatě narazili na limit. Lepit na tento proces moralistické soudy je pak dosti ošemetné. Konec konců chybuje více ten, kdo si půjčuje na nesmysly, nebo ten, kdo mu na ně půjčuje, protože chce práci?
Sny o tom, že se ekonomika vyčistí od dluhu, a pak bude fajn, jsou tak možná skutečně jen sny. Může se ukázat, že až projdeme cyklem oddlužení a dluhy splatíme, budeme stále hledět na svět schopný vyrábět, ale neschopný poptávat. Nejvzácnější komoditou není v stále saturovanějším konzumním světě ropa, zlato, či měď, ale poptávka. Dluh to jen načas zakryl tím, jak postupně vyčerpával její poslední volné zdroje. Od dluhu jsme čekali nesplnitelné, teď to čekáme od jeho eliminace.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.