Ve víru událostí stojí za to si čas od času připomenout, jak vypadá velký obrázek. USA se pravděpodobně mohou nanejvýše těšit z nového normálu – tedy růstu někde ne moc vysoko nad nulou. Evropa se bude nanejvýše těšit z mělké recese a postupného uklidňování bankovně – dluhové krize.
Pokud necháme stranou záchranné kroky první pomoci, čelíme tedy na straně potenciálního aktivismu vládního sektoru a centrálních bank následujícím otázkám: Může (super)uvolněná monetární politika pomoci napravit škody nemístně uvolněné monetární politiky, která tu byla před krizí? Tj. může nyní podpořit růst bez napáchání větších, a třeba ne hned se projevujících škod? Může uvolněná fiskální politika pomoci napravit škody napáchané vysokým vládním dluhem – tedy příliš uvolněnou fiskální politikou minulosti? Může dluh být léčen dluhem?
Úvahy nad těmito otázkami poměrně výstižně vystihuje často používaný argument proti kladným odpovědím: Bylo by to jako vytloukat klín klínem. Ano, bylo. Znamená to ale něco jiného, než se mnozí evidentně domnívají. Udělejme si tedy krátký výlet na venkov, třeba na Vysočinu:
Vytlouct klín klínem lze poměrně lehce. Tj. pokud chci například štípnout metrový špalek, na jeden klín se to nepovede a je do dřeva zaražen celý, většinou musím použít klín druhý. Ten je třeba zatlouci tak, aby rozevřel špalek dost na vyndání klínu prvního, a zároveň koukal ven dost na to, aby ho šlo vyndat, nejlépe úderem ze strany. Alternativně lze jako druhý klín použít kus do špice zaostřeného dřeva, kterým bijeme do otevřené pukliny hned vedle prvního klínu a nestaráme se pak o jeho budoucnost.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že uvedený postup nevede k rozštípnutí špalku, ale jen k znovuzprovoznění prvního klínu. To nám ale může umožnit postupně špalek rozpůlit - v podstatě střídáme dva klíny a posouváme je dál tak, aby druhý vždy uvolnil první. Nebo, pokud máme klínů dost (po vytvoření určité pukliny stačí ony dřevěné), tam prostě mlátíme jeden za druhým. Při troše štěstí dřevo nakonec povolí, to již ho ale nepotřebujeme, protože jsme se zahřáli dost. Problém je zejména s částmi kmene, ze kterých vyrůstaly velké větve. To pak někdy nezbývá, než vzít motorovku a použít ještě hrubší než hrubou sílu.
Na uvedený výlet jsem pozval pro demonstraci toho, že ono přirovnání k vytloukání klínu klínem je skutečně velmi výstižné. Klín klínem totiž vytlouci jde, někdy to je dokonce to nejlehčí a nejefektivnější, co můžeme udělat. Záleží na situaci a citu, s jakým použijeme hrubou sílu. Záleží na podmínkách - na štípajícím i štípaném. A s fiskální i monetární politikou je to nyní v podstatě stejné. Tedy ani „rozhodně to nejde“, ani „rozhodně to jde“. Ale „to asi půjde“ nebo „to asi nepůjde“.
Namísto vážení pro a proti ale spíše denně vidíme to, co Keynes popsal následovně: „Practical men, who believe themselves to be quite exempt from any intellectual influence, are usually the slaves of some defunct economist“. Tedy asi: „Pragmatici, kteří si o sobě myslí, že na ně žádné teorie nemají vliv, jsou obvykle otroky nějakého pomýleného ekonoma“. A pomýlenost se dá poznat velmi lehce – při ní máme ve všem jasno. Kterým směrem už je v podstatě jedno.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.