Nezaměstnanost ve Spojených státech přesahuje 9 %, růst je přinejlepším průměrný. Řada Američanů si láme hlavu nad jednoduchou otázkou: Kde je ono razantní oživení, které přichází po každém prudkém propadu?
Odpovědět by se dalo jinou otázkou. Co jiného se dá čekat, když je střední třída, někdejší pilíř americké ekonomiky, finančně zruinovaná? Její bohatství z velké části rozprášil výbuch realitní bubliny, její příjmy už dlouho ani nedokážou držet tempo s inflací a její vírou v budoucnost otřásla nejhorší recese od druhé světové války. Dlouholetý růst životní úrovně klíčové části populace vystřídala přinejlepším stagnace, v horším reálný pokles. Krize jen v plné nahotě odkryla vývoj, táhnoucí se dvě generace zpátky.
Když se vypaří biliony
Na ekonomiku se můžeme dívat z tisíců pohledů, s pomocí stovek indikátorů a statistik. Pokud se soustředíme na střední třídu, je vhodné začít s jedním jediným číslem: 7,38 bilionu amerických dolarů. To je asi polovina ročního výkonu americké ekonomiky. O tuto částku podle Fedu klesla hodnota bohatství Američanů v důsledku krachu realitního trhu. O tolik přišli majitelé domů, jejichž ceny v celých Spojených státech klesly v průměru o 30 %.
Problém je, že část tohoto bohatství lidé nikdy nevlastnili, jen si na ně půjčili. A když cena domu klesla pod hodnotu hypotéky, ztrátu si nepřipsala banka (tedy pokud dlužník rovnou nevyhlásil bankrot), ani ten, kdo dům postavil, ale majitel. S trochou nadsázky lze situaci popsat jako špatné investiční rozhodnutí, které ale učinily miliony domácností. Některé rodiny ztratily všechno, některé jen málo. V průměru ale lidé přišli o 55 % majetku uloženého v nemovitostech.
Bohatství většiny rodin spadajících do definice střední třídy příliš velké není – kolem 100 000 dolarů. Zhruba 22 milionů domácností nacházejících se uprostřed statistického rozdělení příjmů (tedy vydělávajících mezi 39 a 62 tisíci USD před zdaněním ročně) mělo kolem 90 % tohoto bohatství uloženo v domech, bytech, víkendových chatách a jiných realitách. Teď jim zbyla asi polovina a ta druhou už neuvidí do konce života.
Ti movitější také zúčtovali velké ztráty, samozřejmě. Jejich bohatství je ale uloženo hlavně v akciích, dluhopisech, životním pojištění, investičních produktech, uměleckých sbírkách atd. Hodnota těchto aktiv sice během největšího výprodeje klesla více než v případě nemovitostí, jenže od té doby se stihla vrátit na zhruba původní úroveň. S&P 500 jednu chvíli odepisoval 56 % nejvyšší hodnoty, dnes je 13 % pod vrcholem. Bohatí tedy mohou mluvit o oživení, zbytek těžko.
Zdravé základy růstu?
Ztratit úspory je sice tragédie, ale život jde dál. Člověk přeci vydělává, řeklo by se. Jenže ani se mzdami to v posledních letech nevypadá lépe, alespoň pro střední třídu. Ještě v šedesátých letech minulého století činil podíl 20 % rodin umístěných přesně ve střední příjmové kategorii 17,5 % celkových příjmů. Dnes je to 14,6 % všech příjmů. Mezitím se nejlépe vydělávajícím 5 % populace podíl na příjmech zvýšil ze 17 % na 22 %.
Střední třída se proto realit chytla jako poslední šance dohnat ztracené roky. Tvrdá práce nestačila, kasino burzovního trhu není pro každého, málokdo má odvahu vsadit celoživotní úspory na akcie. Neustále rostoucí trh nemovitostí lidem nabídl možnost opět snít americký sen, a co víc, utrácet tak, jako kdyby dostávali každý rok slušně přidáno. Je těžké si plně do důsledků uvědomit, jak tento fenomén za posledních deset let zdeformoval americkou ekonomiku.
Během poslední rally mezi lety 2003 a 2007 si podle údajů Fedu vzaly americké domácnosti úvěry zajištěné nemovitostmi v hodnotě 2,3 bilionu USD. Zhruba 1,3 bilionu z toho šlo na auta, lodě, dovolené, ploché televizory, iPhony a další typické produkty spotřebitelského boomu. Tyto peníze se dostaly do oběhu a vytvořily miliony pracovních míst v USA, Číně, a dalších rozvojových zemích.
V průběhu oněch pěti let americká ekonomika rostla průměrným tempem 2,7 % ročně, což odpovídá dlouhodobému normálu. Bez realitní bubliny, bez jí vyvolané dodatečné spotřeby a bez milionů zbytečně postavených domů by se ale růst blížil spíše 2 %, a to je obrovský rozdíl. Při 2,7% expanzi dokáže ekonomika vytvářet dostatečný počet nových pracovních míst, „pouhá“ dvě procenta ale v amerických podmínkách představují stagnaci. Takové tempo totiž vzhledem k zvyšujícímu se počtu obyvatel a růstu produktivity nestačí.
Hubené roky teprve přijdou
Nyní musí domácnosti začít „investovat“ peníze do svých domů, ne si na ně brát úvěry. Snaha splatit hypotéku a dluh na kreditní kartě omezuje množství peněz, které zbudou na útratu. Od roku 2007 tak došlo ke zvrácení předchozího vývoje: místo úvěrů jištěných nemovitostmi v hodnotě 2 bilionů USD vydali Američané 1,3 bilionu USD na splácení hypotéčních úvěrů.
I bilion dolarů ale v moři celkového dluhu domácností představuje jen kapku. Poměr dluh/disponibilní příjem v USA vyjádřený v procentech klesl ze 130 % na vrcholu boomu na 115 %. To je ale stále víc než 90 % z roku 2000, 80 % z roku 1989 a neuvěřitelně nízkými 60 % z roku 1976 (viz graf níže). Nikdo přitom neví, na jakou úroveň musí současné zadlužení sestoupit, aby se Američanům vrátil nákupní apetit.
Ještě před rokem Fed prognózoval, že americká ekonomika bude letos a příští rok růst 4% tempem. Před nedávnem odhad zkorigoval na 2,8 %, resp. 3,5 %. “Neznáme přesnou příčinu toho, proč přetrvává pomalejší tempo expanze,“ prohlásil šéf centrální banky Ben Bernanke. Ona příčina by přitom nemusela být tak tajemná. Lidé zkrátka nemají za co utrácet.
Podle nedávno publikované studie McKinsey dosáhla kombinovaná úroveň veřejného a soukromého dluhu v řadě zemí, včetně USA, historických maxim. Na základě údajů z předchozích „odtučňovacích“ období dospěli autoři studie k tomu, že po zahájení procesu oddlužování bude potřeba šesti až sedmi let na redukci výše uvedených poměrů o skromných 25 %. Podle aktualizovaných údajů McKinsey s tím zatím vážně začal pouze americký soukromý sektor (tedy firmy a domácnosti). Plný dopad dosud kompenzují štědré výdaje federální vlády. Ale jak dlouho ještě?
Ve Velké Británii, kde vláda Davida Camerona schválila program dramatických škrtů, včetně několikanásobného zvýšení školného, se začalo šetřit už letos. Tamní centrální banka v roce 2009 předpokládala, že růst v roce 2011 bude činit 4 %. Dnes už Bank of England odhaduje 2 % a komerční banky počítají jen s 1,5 %. A to se ještě pořádně nerozběhlo oddlužování britských domácností.
Spojené státy škrty obdobného rozsahu teprve čekají. Kongres teď projednává balík úspor v hodnotě 4 bilionů USD (tedy 2 % HDP) rozložený do deseti let. Pokud by zákonodárci uposlechli výzvy Mezinárodního měnového fondu a snížili strukturální deficit o 7,5 % do roku 2016, ukrojili by z očekávaného růstu v těchto letech dalších 0,5 - 0,75 % ročně.
Povzbudivé nejsou ani závěry analytiků McKinsey. Skutečné oddlužování (tedy státu i občanů) podle nich obvykle následuje recese trvající rok až dva. Ben Bernanke zřejmě nesnížil prognózy naposled.
(Zdroje: Economist, MarketWatch, AP)