Obecně platí, že neplatný je takový právní úkon, který nemá zákonem stanovené náležitosti. Toto obecné východisko platí bez ohledu na to, jestli se jedná o úkon pracovněprávní, obchodněprávní či jiný. Neplatnost rozeznáváme absolutní a relativní. Je-li úkon neplatný absolutně, k neplatnosti se přihlíží vždy, tedy z moci úřední je absolutní neplatnost zkoumána a zohledněna vždy. Na relativní neplatnost právního úkonu musí poukázat dotčený subjekt, jinak se k ní nepřihlíží a příslušný úkon má účinky, jako by byl platný.

Krok Ústavního soudu

Zákoník práce původně stanovil absolutní neplatnost jen v případě právních úkonů, které směřovaly k uzavření pracovní smlouvy (nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr), pokud nebyly učiněny v písemné formě. V důsledku nedodržení písemné formy tedy byl právní úkon neplatný od počátku. Toto ustanovení ale zrušil Ústavní soud, neboť snižovalo právní jistotu smluvních stran.

Po rozhodnutí Ústavního soudu od dubna 2008 platí jednotná koncepce relativní neplatnosti všech pracovněprávních úkonů. Právní úkon, který nesplňuje podmínky zákona, se považuje za platný, ledaže dotčený subjekt vznese ve lhůtě 3 let námitku neplatnosti.

Zároveň byly v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu vypuštěny všechny přímé odkazy na použití konkrétních ustanovení občanského zákoníku, aniž by zákoník práce výslovně potvrdil podpůrné použití občanského zákoníku jako takového. V této situaci proto přetrvávaly jisté pochybnosti o některých otázkách týkajících se absolutní či relativní neplatnosti úkonů učiněných v omylu a některých dalších úkonů, a to s ohledem na odlišnou úpravu občanského zákoníku.

Ambiciózní předkladatel zákona

V rámci novelizace zákoníku práce by postačovalo vyjasnit několik základních otázek. Předkladatel zákona má ale bohužel ambicióznější plány.

Podle důvodové zprávy je nutné reagovat na zmíněný nález Ústavního soudu. Opětovně se má zavést absolutní neplatnost právních úkonů, pokud je v rozporu se zákonem jejich obsah, nikoliv forma. Cílem má být zvýšení právní jistoty smluvních stran v pracovněprávních vztazích.

Novela se tak – naneštěstí – vrací k vlastní speciální úpravě neplatnosti pracovněprávních úkonů a zavádí jak absolutní, tak relativní neplatnost. Teoreticky má zůstat preferovaným principem relativní neplatnost. Podle obecného pravidla se bude právní úkon považovat za platný i přes vady jeho obsahu, pokud se dotčená osoba neplatnosti nedovolá.

Výjimka spíš jako pravidlo

Kritickým místem je ale nová úprava absolutní neplatnosti. Ta má být výjimkou z pravidla, ovšem jen zdánlivě. Právní úkon, jehož obsah nesplňuje podmínky zákona, bude totiž neplatný absolutně ve všech těchto případech:

·  nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně;

·  byl učiněný osobou nezpůsobilou k právním úkonům;

·  zavazuje k plnění od počátku nemožnému;

·  odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů;

·  odporuje dobrým mravům;

·  zaměstnanec se předem vzdává svých práv;

·  nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu v případech, kdy to stanoví výslovně zákoník práce nebo zvláštní zákon.

Teorie pohledem praxe

Při posuzovaní neplatnosti po novele bude mimo jiné zapotřebí rozlišovat jednostranné a dvoustranné právní úkony a právní úkony, které musí mít podle zákona nebo dohody stran písemnou formu.

Jednostranné právní úkony (a navíc též kolektivní smlouva) budou pro vadu formy neplatné vždy. Tato novinka je poměrně nebezpečná, například uvážíme-li takový jednostranný úkon, jakým je zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Dosud bylo možné zrušit pracovní poměr ve zkušební době i jen ústně, novela ale pro zmiňovaný případ zrušení pracovního poměru zavádí povinnou písemnou formu.

Na mnoha pracovištích, například ve stavebnictví, přitom není možné rychle reagovat na vývoj situace a doručovat písemné listiny. Pokud se zaměstnavateli nepodaří doručit nekvalitnímu zaměstnanci písemné zrušení ve zkušební době, jeho pracovní poměr neskončí. 

Dvoustranné úkony zase budou pro vadu formy neplatné jen tehdy, pokud smluvní strany tuto vadu dodatečně neodstraní. V případě úkonů směřujících ke vzniku či změně základních pracovněprávních vztahů se nebude možné dovolat neplatnosti, pokud již bylo započato s plněním.

Bude úprava neplatnosti skutečně jednodušší?

Zdá se, že nejvíce problémů by mohl přinést právě ten „nejobyčejnější“ důvod neplatnosti, kterým je rozpor se zákonem nebo obcházení zákona. Tyto případy bývají obecným a jasným důvodem neplatnosti jak v občanskoprávních, tak v obchodněprávních vztazích.

V oblasti pracovněprávních vztahů ale rozpor právního úkonu se zákonem nebude kupodivu postačovat. Vedle existence samotného rozporu bude nutné zjistit, zda současně jsou, nebo nejsou naplněny takzvané základní zásady pracovněprávních vztahů .

Pokud budou základní zásady naplněny, právní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází, bude neplatný jen relativně. Aby se jednalo o absolutní neplatnost, musel by takový nezákonný právní úkon zároveň odporovat i těmto základním zásadám. Jenže jednou z těchto základních zásad je „zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance“, která se odráží v samotné existenci zákoníku práce a de facto ve všech jeho ustanoveních.

Není mi tedy jasné, jak by mohl nějaký právní úkon porušovat zákoník práce a zároveň neporušovat uvedenou zásadu zvláštní ochrany – z podstaty věci bude právní úkon, který odporuje zákonu nebo jej obchází, vždy neplatný absolutně.

Pokud takový výklad převáží, nebude to zcela v souladu s proklamovaným cílem novely, kterým je posílení právní jistoty smluvních stran prosazováním koncepce relativní neplatnosti právních úkonů. S ohledem na další pravidla bude totiž absolutní neplatnost zcela převažující a relativní neplatnost se zřejmě stane spíše výjimkou.

Nové pojetí se nepovedlo

Jedna či dvě naznačené výhrady v žádném případě nepostihují všechny nedostatky a možná slabá místa nového pojetí neplatnosti právních úkonů. Úplný rozbor této problematiky je nad možnosti tohoto seriálu. Mohu konstatovat jen obecný závěr provedených pracovních analýz: specifická úprava neplatnosti pro oblast pracovněprávních vztahů se nepovedla. Je v řadě ohledů matoucí, obtížně vykladatelná a zbytečná. Zbytečná proto, že zcela nekoncepčně zavádí odchylky od obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Nově koncipovaná neplatnost bohužel neusnadní život ani zaměstnavatelům, ani zaměstnancům. 

Předchozí díly:
1. díl - Novelou zákoníku práce krok za krokem
2. díl - Novelou zákoníku práce krok za krokem: Základní zásady s otazníkem
3. díl - Novelou zákoníku práce krok za krokem: Závislá práce