Podle současné právní úpravy smí být určitý typ činností mezi dvěma stranami vykonáván výlučně v režimu zákoníku práce. Kdy je nutné použít zákoník práce a uzavřít na daný typ činností pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce, určuje zákoník práce pomocí definice závislé práce.

Pokud má určitá činnost znaky závislé práce, musí být vykonávána v pracovněprávním vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel. Pokud tyto zákonem předepsané znaky nemá, může se použít adekvátní obchodněprávní, občanskoprávní nebo jiná smlouva.

Nová definice

Podle důvodové zprávy je cílem nové úpravy odstranit výkladové nejasnosti definice závislé práce. Jednak tím, že se definice zpřesní, navíc se ale systémově rozdělí - na část určující formální a věcný charakter závislé práce a na část určující podmínky jejího výkonu.

Od příštího roku by měl § 2 zákoníku práce definovat závislou práci takto:

(1) Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

(2) Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

Nová definice přináší jen malý posun ve formulování jednotlivých kritérií. Otázkou je, zda smyslem novely bylo skutečně jen zpřesnění definice závislé práce bez toho, že by se měnilo chápání vlastního obsahu činností, které závislou práci tvoří, nebo zda má být závislá práce po novele chápána odchylně. Z praxe navíc vyplývá, že některá kriteria, jako například výkon práce v místě sídla zaměstnavatele, přestávají mít dosavadní význam pro určování vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Identická poznámka by se mohla týkat výkonu práce v předem dohodnuté pracovní době.

Smysl zákona versus jazykový výklad

Za těchto okolností si nejsem úplně jist, jestli se zaměstnavatelé mohou spoléhat jen na formální kontrolu splnění definičních znaků a podmínek závislé práce. Teoreticky nelze vyloučit, že v konkrétním soudním sporu bude obecný smysl a účel zákona povýšen nad čistě jazykový výklad. Pak by se mohlo stát, že i když například nebude sjednán výkon práce v předem dohodnuté pracovní době, soud bude danou činnost považovat za závislou práci, pokud usoudí, že sjednávat fixní pracovní dobu není v dané oblasti obvyklé nebo nutné. To je ale zatím pouhá spekulace. Takový postup soudu by zřejmě nemohl být dobře obhajitelný například s odkazem na zásadu předvídatelnosti výkonu práva a s tím související jistoty smluvních stran.

Doufejme tedy, že víceméně formální změny definice závislé práce přispějí ke snazšímu podnikání zaměstnavatelů a nepřinesou nové výkladové potíže.

Předchozí dva díly:
1. díl - Novelou zákoníku práce krok za krokem
2. díl - Novelou zákoníku práce krok za krokem