O novém kole kvantitativního uvolňování Fedu bylo napsáno hodně, většině z této diskuse nad QE2 ale chybí ucelený analytický rámec. Fed se obává slabého ekonomického oživení a zejména možnosti vzniku deflace. Plánuje tedy další kolo monetární expanze. Mé hlavní závěry jsou následující:
V současném prostředí, kdy jsou krátkodobé sazby v podstatě nulové, by nákup krátkodobých dluhopisů neměl žádný efekt. S tím Fed souhlasí.
Nákup dlouhodobých vládních dluhopisů může být expanzivní. Je to však ekvivalent snižování doby splatnosti dluhu vydaného ministerstvem financí. Není jasné, proč se o dobu splatnosti dluhopisů stará Fed a ne ministerstvo financí.
Nejdůležitějším bodem, kterého si je Fed dobře vědom, je strategie exitu, která má zabránit inflaci ve chvíli, kdy se ekonomika zlepší, a krátkodobé sazby nebudou u nuly. Konvenční strategie exitu se spoléhá na operace na volném trhu, nyní ale panují obavy, že by mohly ohrozit ekonomické oživení. Fed se domnívá, že dodatečným nástrojem, který pomůže ekonomice k oživení a umožní vyhnout se inflaci, je zvýšení úroků z rezerv. To považuji za omyl. Zvýšení úrokových sazeb z rezerv s cílem srovnat jejich velikost s rostoucími výnosy u krátkodobých vládních dluhopisů je ekvivalentem kontrakčních operací na otevřeném trhu, kterými Fed spolu s objemem držených dluhopisů snižuje i rezervy. Zvyšování sazeb u rezerv je tak stejně kontrakční jako standardní strategie exitu.
Od srpna roku 2008 Fed zvětšil svou rozvahu přibližně o 1 bilión dolarů. Instituce jsou ochotny držet kolem 1 biliónu dolarů nadbytečných rezerv u Fedu, které nesou téměř nulový úrok, kvůli slabé ekonomice a kvůli tomu, že finanční krize dramaticky zvýšila poptávku po málo rizikových aktivech. Prudký nárůst objemu peněz tak doposud nebyl inflační.
Pro instituce jsou nadbytečné rezervy u Fedu v podstatě ekvivalentem krátkodobých vládních dluhopisů. Úroková sazba, která se z nich platí, tak musí být téměř stejná jako výnos těchto dluhopisů; nyní se obě sazby blíží nule. Pokud Fed provede konvenční expanzivní operace na otevřeném trhu (nakoupí více krátkodobých dluhopisů a vytvoří více rezerv), privátní sektor bude držet méně dluhopisů a o to více rezerv. A protože je instituce považují za ekvivalenty, nebude to mít na cenovou hladinu, reálný HDP, atd., žádný vliv.
Krátkodobé a dlouhodobé dluhopisy ale stejné nejsou. První vynášejí 0,1 %, zatímco desetileté dluhopisy téměř 3 %. Fed doufá, že menší objem dlouhodobých dluhopisů povede ke zvýšení jejich cen a snížení výnosů. To by mohlo podpořit agregátní poptávku. Tyto argumenty mohou být v pořádku, musí ale dojít ke stejnému výsledku, jako kdyby ministerstvo financí změnilo strukturu vydaných dluhopisů a financovalo se více krátkodobými a méně dlouhodobými dluhopisy.
Strategie exitu do hry vstupuje ve chvíli, kdy (a pokud) se ekonomika zlepší a instituce již nebudou tolik poptávat rezervy s malým rizikem. Pokud by Fed držel sazby u rezerv blízko nuly a neprováděl kontrakční operace na volném trhu, 1 bilión rezerv by se stal vysoce inflačním. Fed se domnívá, že strategii exitu může zlepšit zvýšením sazeb placených z rezerv. Pokud například výnosy krátkodobých dluhopisů vzrostou na 2 %, Fed by mohl platit 2 % z rezerv a podporovat tak instituce v tom, aby stále držely 1 bilión rezerv. V tomto bodě by však stále platilo, že operace na volném trhu zahrnující rezervy a krátkodobé dluhopisy by stále zůstávaly bez vlivu na reálnou ekonomiku. V praxi není alternativou ke zvyšování sazeb z rezerv masivní prodej krátkodobých dluhopisů, (které Fed nevlastní), ale spíše prodej aktiv koupených od srpna roku 2008. Po QE2 by šlo zejména o dlouhodobé dluhopisy.
Mým závěrem je to, že QE2 může představovat krátkodobý expanzivní faktor, který by snížil obavy z deflace. Ministerstvo financí ale může dokázat to samé změnou průměrné doby splatnosti vydaných dluhopisů. Rizikem souvisejícím s QE2 je intenzifikace problémů spojených se strategií exitu. Fed si ohledně její exekuce příliš důvěřuje, mýlí se především v pohledu na sazby placené z rezerv jako na nástroj, který zprostředkuje bezbolestný exit.
Uvedené je výtahem z „Thoughts on QE2“, autorem je Robert Barro, profesor ekonomie na Harvard University.
(Zdroj: The Economist)