Největším nebezpečím pro stále křehké ekonomické oživení je rozšiřování jedné destruktivní myšlenky - názoru, že již nyní, kdy slabé oživení z nejhoršího poklesu od druhé světové války trvá ani ne rok, je čas, aby politici přestali pomáhat nezaměstnaným a začali vyvolávat bolest.
Když finanční krize udeřila poprvé, většina z těch, kteří ve světě tvoří ekonomickou politiku, reagovala správně. Došlo ke snížení sazeb a byl umožněn nárůst deficitů. Touto aplikací lekce, kterou jsme se naučili ve třicátých letech, se podařilo omezit škody. Bylo to hrozné, ale nebyla to druhá Velká deprese.
Nyní se ale množí požadavky na přechod od podpory ekonomik k jejich trestání. Myšlenka, že to, co slabé ekonomiky skutečně potřebují, je ještě více utrpení, se skutečně stává obecně přijímanou moudrostí. Rozsah toho, nakolik je tento názor nyní přijímán, jsem si uvědomil díky poslední zprávě OECD. To je velmi opatrná organizace; co v daný čas řekne, to doslova definuje obecně přijímanou moudrost. A nyní říká, že by mělo dojít k ukončení podpory ekonomického oživení a namísto toho by se měly zvyšovat sazby a omezit výdaje.
Na tomto doporučení je pozoruhodný fakt, že je nejen odtrženo od skutečných potřeb světové ekonomiky, ale i od vlastních projekcí OECD. Ty neukazují na hrozbu inflace, ale přesto OECD tvrdí, že sazby ve Spojených státech a dalších zemích by v následujícím roce a půl měly prudce vzrůst. Nejlepší odpovědí, kterou mohu vymyslet na otázku, proč by i přes neexistenci hrozby inflace měly sazby vzrůst, je ta, že uvedená organizace se obává, že trhy začnou inflaci očekávat; přestože by neměly a nyní ji neočekávají. Musíme se mít na pozoru před „možností, že dlouhodobá inflační očekávání by v zemích OECD mohla zakotvit, což je v protikladu k předpokladům v základním scénáři“.
Podobný argument se používá pro ospravedlnění úspor ve fiskální oblasti. Teoretická ekonomie a zkušenosti říkají, že omezení výdajů v době, kdy ekonomika stále čelí vysoké nezaměstnanosti, je skutečně špatné. Nejenže tak dojde k prohloubení poklesu, ale nepřispěje to ani ke zlepšení rozpočtového výhledu, protože úspory pramenící ze snížení výdajů jsou vyváženy nižšími výběry daní. A OECD předpokládá, že vysoká nezaměstnanost přetrvá roky. Přesto požaduje, aby vlády zrušily další plány na stimulaci a příští rok začaly s fiskální konsolidací.
Proč to dělat? Znovu proto, aby trhy dostaly něco, co by chtít neměly, a v tuto chvíli ani nechtějí. Nyní se nezdá, že by se investoři obávali o solventnost vlády Spojených států; výnosy z vládních dluhopisů se blíží historickým minimům. A i kdyby se trhy o fiskální budoucnost USA obávaly, omezení výdajů by v utlumené ekonomice přispělo ke zlepšení jen málo. Snižovat se ale musí, říká OECD, protože nedostatečné snahy o konsolidaci „by vedly k riziku negativní reakce finančních trhů“.
Nejlepším shrnutím, které jsem viděl, přišlo od Martina Wolfa z The Financial Times. Ten popisuje nově přijímanou moudrost následovně: „Hlavní myšlenkou ekonomické politiky by mělo být - dát trhům to, co si myslíme, že v budoucnu mohou požadovat, i když existují minimální známky, že to požadují již nyní.“ Tato formulace zní bláznivě a bláznivá je. Přesto se tento názor rozšiřuje, již nyní má nepěkné následky a to jde jen o začátek. Konvenční moudrost říká, že je odpovědné nyní přinutit nezaměstnané trpět. A zatímco jsou tyto přínosy ze způsobené bolesti iluzí, bolest samotná bude velmi reálná.
Autorem článku je Paul Krugman.
Zdroj: The