Hluboká pravda říkající, že „kdo vysvětluje, ten lže“, je lehce aplikovatelná i na ekonomické jevy, včetně doznívající krize. Řídit se podle ní nám ale náš rozum málokdy dovolí. Druhou nejlepší pravdou (snahou o to, lhát „méně“) v takovéto situaci je „nic nového pod sluncem“. V tomto smyslu bych rád připomněl, že jedním z největších specialistů na oblast finančních krizí byl Hyman Minsky (1919-1996). Minského Hypotéza finanční nestability a ekonomického cyklu zkráceně říká:
1. Na začátku pomyslného cyklu jsou firmy (management) konzervativní v odhadech budoucnosti, poměry dluhu a vlastního jmění firem jsou nízké a následně je vysoký poměr operačních cash flow CF k placeným úrokům. Stejně konzervativní jsou banky, financovány jsou pouze projekty s nízkým rizikem, riziková prémie je relativně vysoká.
2. Rostoucí ekonomika způsobuje, že podniknuté konzervativní projekty jsou úspěšné, roste CF a management firem začíná postupně vidět vyšší zadlužení jako výhodné. Snižuje se averze vůči riziku, prémie za riziko je postupně snižována, odhady cash flow se stávají méně konzervativní - roste množství uskutečněných investičních projektů. Zvyšuje se zadlužení (přestože v počátku může dojít i k jeho krátkodobému snížení díky multiplikačnímu efektu investic a růstu zisků a aktiv firem). Bankovní sektor je ochoten financovat investiční boom a nákupy aktiv, protože tento sektor sdílí optimismus investorů. Podle Minského se ekonomika postupně dostává do stavu euforie, kdy dlužníci i věřitelé shodně věří v úspěch investičních projektů, ekonomika je stále více páčena dluhem.
3. Rostoucí počet rizikových projektů, míra zadlužení a tzv. Ponzi financování vede k postupné destabilizaci systému, v důsledku toho rostou úrokové míry (rizikové prémie) - ty ovšem ovlivňují všechny subjekty v ekonomice. To spouští vlnu prodeje aktiv, která vede k poklesu jejich cen, spirále dalších prodejů za účelem získání likvidity a opětovnému růstu úrokových měr (klesá hodnota aktiv v důsledku růstu úrokových měr - tlak na likviditu plus nárůst rizikových přirážek).
4. Banky tak, jak se hroutí jejich úvěrové portfolio, dále zvyšují úroky a omezují úvěrové linky, nelikvidní aktiva jsou prodávána, euforie se mění v paniku. Fundamentálním problémem ekonomiky se stává nesoulad mezi zadlužeností firem za účelem akvizice aktiv a velikostí cash flow generovaným těmito aktivy. A následně jedeme znovu od začátku.
Myslím, že uvedený popis cyklu nám nezní jako odtržený od reality, naopak. Jako klíčový vidím Minského důraz na psychologické (zde rozuměj neracionální) faktory ovlivňující rozhodování jedinců a následně vývoj ekonomiky. Všimněme si také, že v popsaném nenalezneme ani slovo o fiskální, či dokonce monetární politice. Přitom zvláště ta druhá, a její nyní „negativní“ ikona Alan Greenspan, je široce viněna ze vzniku poslední krize. V článku „Rakouská škola, rakouský svět – kéž by“ jsem zde ale před časem na jednom experimentu ukazoval, že bubliny lehce vznikají i v naprosto přehledných finančních situacích, bez zásahů centrálních bank, apod. – tedy spíše Minského svět. Je ale třeba podotknout, že z toho nelze odvozovat, že centrální banky a vládní politika jsou dobrým lékem na takové situace. Možná neškodí tak, jak si myslíme, ale možná ani tolik nepomáhají.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.