Situaci v Řecku komentuje dost známých ekonomů, jedním z nejhlasitějších je v tomto ohledu Joseph Stiglitz. Jeho postoj se dá shrnout asi tak, že Evropa by měla Řecko podpořit, protože to je nyní obětí trhů, které mají daleko do toho, aby správně reflektovaly skutečnu situaci v této zemi. Podle ekonoma například není problém Řecka „otázkou solvence, protože tato země by byla schopna platit úroky ze svého dluhu, pokud by byly na rozumné úrovni“.
Pan Stiglitz je dlouhodobým kritikem schopností trhů, díky prodělané globální finanční krizi musí soudný liberál uznat, že jeho argumenty nejsou vždy od věci. Přesto je těžké se vyznat v tom, co skalní odpůrci trhů vlastně chtějí, respektive, jak by si představovali alternativní systém.
Sám jsem na těchto stránkách několikrát vyjadřoval názor, že globální trhy na situaci v Řecku reagovaly neadekvátně silně – zejména trhy, které přímou vazbu na něj vůbec nemají. Rizikové marže u jeho dluhu mohou nyní být velmi vysoko, bez jejich růstu by ale vůbec nedošlo k jakémukoliv posunu v ochotě Řecka něco se svými problémy dělat. A je otázkou, zda i tak bude schopno něco udělat – papír snese vše, důležitý je pohled do ulic. Každopádně ale je trhům třeba přiznat schopnost uvalit na subjekty, které z nich získávají kapitál, disciplínu (nebo pokud o ni). Ano – lehce se stane, že jim to trvá příliš dlouho a pak rychle přestřelí.
„Ideální“ by tedy asi bylo, pokud bychom trhy nechali svobodně fungovat a nechat odkrývat problémy. Ve chvíli, kdy by někde začaly růst spready, nezodpovědný subjekt by začal reálně platit za svůj laxní přístup a začal by podnikat kroky ke změně, by ale bylo třeba trhy nahradit nějakým institucionálním zásahem. Zasáhla by „nadtržní“ instituce/subjekt a (z peněz daňových poplatníků) by hříšníkovi poskytla nový kapitál, protože jeho tržní cena je již pro něj dosti vysoká a již mu nedává prostor pro nápravu – posílá ho přímo do defaultu.
Pokud se nad tím zamyslíme, vidíme, že se ale stále pohybujeme v kruhu. I pokud by to takto fungovalo, trhy by nikoho do latě nepostavili, protože hrozba by byla příliš malá. Ono to tak vlastně často funguje – je v podstatě standardem se při objevení problémů okamžitě ptát, co na to MMF, či jiná záchranná loď. Jinak řečeno – je tu klasický problém morálního hazardu, kdy za každým hříšníkem stojí záruka pomoci. Doposud systém fungoval tak, že pomocník většinou měl dostatek síly na pomoc a zároveň na vynucení nápravy na straně hříšníka poté, co trhy byly uklidněny. Morální hazard tak byl zažehnán silou pomocníků.
V současné situaci masivního nárůstu objemu státního dluhu u většiny rozvinutých ekonomik ale považuji za pravděpodobné, že tento model dostane vážné trhliny. Nemusí se to projevit hned, ale ta matematika je neúprosná: zadlužení plošně roste, ti nejslabší se budou dostávat do problémů a trhy je budou trestat, nebude již ale kdo by je zachraňoval a kdy by jim umožnil méně bolestivou (ale dlouhodobě možná také méně efektivní) cestu. A na konci toho všeho se mohou rozvinuté ekonomiky vynořit v lepším stavu, než na začátku – tak, jako Asie po krizi na konci devadesátých let.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.