S tím, jak v posledních měsících odeznívá ekonomická krize, se vynořil nový pochybný mezinárodní konsenzus: Globální ekonomika potřebuje nalézt novou rovnováhu. Nerovnováhy údajně zahrnují přehnanou spotřebu v USA, příliš mnoho zboží proudícího z Asie na západ a příliš málo z USA do Asie. K tomu se přidává příliš mnoho úspor a nedostatečná spotřeba v Číně. Co když je ale tato globální nerovnováha jen mýtem a snahy o její napravení jen zhorší současný stav?
Prostým faktem je to, že během minulého století nikdy nedošlo ani k náznaku dosažení globální rovnováhy. Po druhé světové válce představoval například HDP USA 40 % produktu globálního. Jejich dominance byla tak velká, že byly schopny utratit ekvivalent stovek miliard dolarů na oživení západní Evropy a Japonska. O rovnováze nelze hovořit ani v sedmdesátých letech charakterizovaných koncem zlatého standardu, ropnými šoky a embargem, inflací či stagflací, které se přelily z USA do Latinské Ameriky a Evropy. To samé platí o letech devadesátých, kdy Spojené státy spotřebovávaly většinu z globálního kapitálu na svém přehřátém akciovém trhu. Po kolapsu Sovětského svazu a při problémech Německa a Japonska se spotřebitelé v této zemi stali centrem globální spotřeby.
Když tedy dnes ekonomové a politici hovoří o korekci globálních nerovnováh, není jasné, co považují za jejich měřítko. Takzvaná nadbytečná spotřeba USA, obchodní toky nebo čínské úspory nebyly zodpovědné za vznik krize. Ta se spustila masivním objemem špatných sázek na trh s nemovitostmi a bilióny dolary derivátů postavených na vratkých základech.
To, co někteří považují za nerovnováhy, může být také popsáno jako systém neustále se pohybujícího kapitálu a zboží. Dnešní konsenzus zní jako požadavek na systém vytvořený ekonomikami, které dosahují své vlastní rovnováhy, a dohromady vytvářejí jednu velkou rovnováhu globální. To ale může existovat jen v teorii. A jestli nás krize něčemu naučila, pak tomu, že bychom neměli realitu nutit, aby se přizpůsobila našim abstraktním teoriím, jinak spějeme k pohromě. Centrální banky a vlády odvedly při odvrácení krize velmi dobrou práci. Nyní hrozí nebezpečí, že naše víra v to, jak by měl svět fungovat, podkope naši schopnost uzpůsobit se tomu, jak se bude skutečně vyvíjet.
(Zdroj: WSJ)