Jedna z hlavních lží současnosti, více či méně cíleně vtloukaná do hlav veřejnosti je ta, že americký Federal Reserve a) je vlastně centrální banka, b) má nějaké rezervy a c) je federální. V zásadě nic z toho není dále od pravdy, pro pochopení současné reality je však třeba návratu do historie Spojených států o necelých sto let. Posuňme se tedy po časové ose zpět, přibližně do roku 1913.
Federal reserve (Fed) tak, jak jej známe nyní, je třetí centrálně-bankovní institucí v historii Spojených států. V letech 1791-1811 jej předcházela First Bank of the United States, v letech 1816-1836 pak Second Bank of the United States. Obě tyto instituce měly mandát omezený na 20 let a obě mohly emitovat měnu, poskytovat komerční úvěry, přijímat depozita a nakupovat cenné papíry. Obě měly pobočky a obě fungovaly jako peněžní ústavy pro U.S. Treasury. V obou bankách měla vláda povinnost kapitálového podílu ve výši 20 %, současně s povinností jmenovat jednu pětinu ředitelů. Kontrolní majorita byla v rukou soukromých investorů, kteří nakoupili zbývající akcie daných bank.
V roce 1833 prezident Andrew Jackson vetoval návrh legislativy na prodloužení mandátu Second Bank of the United States (za což si podle některých historiků vykoledoval dva pokusy o atentát v letech 1833 a 1835) a zahájil tak éru „volného bankovnictví“. V roce 1863 – jako cesta k financování občanské války – byla formou National Currency Act založena síť národních bank. Ty měly pravomoc emitovat standardizované bankovky, vázané na dluhopisy Spojených států v držení té které banky. Tento zákon byl kompletně revidován v roce 1864 a později dostal jméno National-Bank Act resp. National Banking Act. Administrace a dohled nad tímto staronovým bankovním systémem byla svěřena nově vzniklé instituci – „Office of the Comptroller of the Currency“ a jeho hlavnímu představiteli, nesoucímu titul „Comptroller of the Currency“.
Tento systém byl však považován za relativně nepružný, zejména kvůli jeho vazbě na volatilní hodnotu amerických státních dluhopisů, spíše než na rostoucí poptávku po levném a dostupném úvěru. Pokud šla hodnota státních dluhopisů dolů, národní banky musely snížit objem peněz v oběhu buďto odmítnutím poskytování nových půjček či svoláním půjček stávajících. Navazující problémy s likviditou byly způsobeny pyramidálním systémem rezerv, v němž byly jednotlivé banky nucené držet rezervy u bank o jednu úroveň výše (tzv. „Reserve city banks“) a ty musely své rezervy deponovat u tzv. „Central city banks“. Vzhledem k tomu, že pojištění depozit v tu dobu ještě nefungovalo, nebylo problémem rozšířit o některé z bank spekulace o nedostatku likvidity a věřitelé a střadatelé byli schopni tuto banku „položit“. Navíc, díky ne nijak neobvyklé praxi bank půjčovat více než mohly pokrýt jejich aktiva (nepřipomíná vám to něco?), prošly v poslední čtvrtině devatenáctého a na počátku dvacátého století Spojené státy sérií finančních otřesů.
Jedna z největších krizí, která proběhla v roce 1907, znovu nastolila otázku reformy bankovního systému a systému emise peněz. O rok později Kongres odsuhlasil tzv. Aldrich-Vreeland Act, který založil bázi pro vznik „pohotovostní“ měny a ustanovil National Monetary Commission, která měla za úkol připravit bankovní a měnovou reformu.
Jejím vedoucím byl jmenován finanční expert a senátor Nelson Aldrich. Ten založil dvě sub-komise: jednu pro hloubkové zkoumání amerického bankovního systému a druhou – vedenou právě N. Aldrichem – pro studium evropského systému centrálních bank. N. Aldrich byl zpočátku oponentem systému centrálních bank, po jeho návštěvě Německa však změnil názor a začal prosazovat náhled, že centrální bankovnictví je lepší a pružnější systém než dosavadní metoda emise měny v závislosti na ceně státních dluhopisů.
Jeho názorový veletoč se dostal do silné opozice politiků, kteří byli velmi obezřetní ve věci centrální banky a kteří současně upozorňovali na náklonnost N. Aldriche k bohatým bankovním skupinám, jako té kolem J.P. Morgan. Nemluvě o sňatku jeho dcery s Johnem D. Rockefellerem mladším.
V roce 1910 se N. Aldrich a vrcholová vedení bank jako J.P.Morgan, Rockefeller a Kuhn & Loeb Co. sešla v tichosti na 10 dní na Jekyll Island ve státě Georgia. Účastníky tohoto setkání byli např.: Frank A. Vanderlip – prezident Bank of New York (a velký kamarád Rockeffelerů), Henry Davidson – senior partner u J.P.Morgan, Charles D. Norton – prezident First National Bank of New York, plukovník Edward House, pozdější blízký spolupracovník prezidenta W. Wilsona a zakladatel Council on Foreign Relations. Paul Warburg z banky Kuhn & Loeb Co. řídil celé zasedání a sepsal také první náčrty toho, co se později objevilo jako tzv. „Aldrich Plan“.
Tento plán dostal konkrétní obrysy v letech 1911-1912, s podporou American Bankers‘ Association (proč také ne, vždyť ten plán sami připravili). Jeho bází byla jedna centrální banka – the „National Reserve Association“ – s kapitálem alespoň 100 milionů dolarů, čítající 15 poboček v různých sekcích. Tyto pobočky měly být kontrolovány jednotlivými členskými bankami v závislosti na jejich kapitalizaci. Tato banka by měla pravomoc emitovat měnu vázanou na zlato společně se směnkami, jež by byly závazky banky a ne americké vlády. Současně by tyto banka držela část rezerv členských bank, určovala by jejich výši, prováděla operace na volném trhu a držela by depozita federální vlády. N. Aldrich zpočátku bojoval za Fed zcela soukromý a bez jakéhokoliv vládního vlivu, později připustil účast vlády alespoň v rámci „Board of Directors“.
Velká část republikánů a bankéřů na Wall Street byla pro tento plán, nedařilo se však přesvědčit zbylou část Kongresu pro jeho podporu. N. Aldrich byl totiž kromě jiného považován za zástupce „východní větve“ zákonodárců a narážel na odpor kongresmanů z jihu a západu, kteří vnímali riziko kartelu bankéřů a politiků. Abychom dlouhý příběh zkrátili, po několika kolech politikaření došlo k tomu, že 23.12.1913 prezident Woodrow Wilson podepsal „Federal Reserve Act“, který ustanovil Fed tak, jak jej do značné míry známe dnes. Počet poboček se snížil na 12, přesto nedošlo k oslabení vlivu východní větve a Federal Reserve Bank of New York je stále cosi jako stát ve státě. Kromě jiného je to jediná pobočka, která má pravomoc na popud FOMC provádět operace na volném trhu.
Rychlým posunem se vracíme do roku 2008 resp. 2009. Ještě pořád si myslíte, že Fed je federální centrální banka Spoejných států? Ale kdepak, právě naopak. Jde o výsostně soukromou firmu, která si před sto lety osobovala právo emitovat dolary a nyní spustila tiskařské lisy naplno. I proto dostaly největší americké banky výkupné z kapes amerických daňových poplatníků, o jakém se ani bankéřům samotným nejspíš vůbec nesnilo. I proto je bývalý prezident newyorského Fed (viz výše) Timothy Geithner nyní ministrem financí v administrativě prezidenta Baracka Obamy. „Change we can believe in“ ?… nebuďte naivní, ruka ruku myje…
Hezký týden přeji,